Jakmile mi Savage X přišlo poštou, pln očekávání jsem ho ihned rozbalil. Tento výrobek se vyrábí jenom v RTR-ku, takže jsem si nechal poslat zrovna i baterie – 8 ks tužkových 1700 do vysílače, pětipak 2/3SC 1200 mAh pro přijímač a do rotostartu šestipak 3600mAh velikosti SC tzv. „buřt“.
Dále jsem objednal:
- tankovací láhev 0,5 lt
- 5 litrů 16% paliva a teploměr
- malé žhavítko i s nabíječkou, náhr.svíčky HPI č. 3, 4, 5 a klíč na tyto svíčky
- dále budete potřebovat kvalitní šroubováky, já jsem zvolil značku „Hudý“. Jeden křížový č. 4 a šroubováky se šestihranem na imbusy č. 1,5; 2; 2,5 a 3 mm – u těchto šroubováků stačí plastová rukojeť (jsou podstatně levnější)
- objednal jsem podstatně víc věcí, ale pro začátek je potřeba zatím toto
- samozřejmě, že nářadí je potřeba také daleko více, ale to už nemusí být „profi“

Oživení „savíka“ zaběhnutí motoru jsem nechal na víkend. Ve čtvrtek jsem už pomalu začal nabíjet baterie – nejdříve do rotostartu. Nabitý „buřt“ jsem vložil do schránky (pozor na polaritu – ta je vyznačena po stranách schránky). Zmáčknu tlačítko a ozval se mi strašně nepříjemný zvuk. Ale následovalo nabíjení dalších baterií, včetně baterie žhavítka. Druhý den v pátek jsem chtěl zabíhat motor a snad i navečer jezdit!

Z internetu jsem měl stažen český překlad co se týká zabíhání a seřizování motoru a několik dalších zajímavostí (www.savage25.kvalitne.cz)

Přišla hodina „H“ minuta „M“ , natankuji plnou nádrž, protočím rotostartem motor, přiložím žhavení, znovu protočím motor a ejhle, motor naskočil. Byl přednastavený. Přechodovou jehlou jsem pouze seřizoval a udržoval nízké otáčky. Vyvrčel jsem dvě nádrže dle návodu, abych mohl jezdit nebo spíš popojíždět. Teploměr přímo na motoru ukazoval hodnoty 95 – 119° C, což bylo velmi dobré!

I tady se mi zadařilo. Před garáží jsem vyjezdil další, třetí nádrž. Nechal jsem zchládnout motor a chtěl jsem zkusit jízdu na zahradě, kde mám malý „buggydrom“ cca 80-90 metrů rozvinuté délky 2-2,5 metru široký. Viz foto.

Ale abych to neměl jednoduché, a všechno by šlo jako na drátkách, tak mi kleklo žhavítko. Nevadí, měl jsem přichystané staré „dobré“ žhavení, které mne nikdy nezklamalo. Při dalším startování mi klekl rotostart. Po rozšroubování jsem zjistil, že je na převodovce ulomený zub! Zuby mají modul 1 – usuzuji na nekvalitní materiál. Chvíli přemýšlím, co s tím, a napadla mne spásná myšlenka – vrtačka 230V. Samozřejmě, že jsem motor opět nastartoval. To, že jsem šel jezdit na zahradu, popisovat nebudu, jsou horší věci, na které musím upozornit!

Při dalším startování vrtačkou 230 V jsem serval volnoběžku na motoru (snad „přechlastaný“ motor, a tím vysoká komprese a síla vrtačky udělala svoje). Ozubené kolo do rotostartu i volnoběžku jsem si nechal poslat od Toma Rajduse a dostal jsem i radu, co se týká rotostartu vypodložit motor. Po rozšroubování „rota“ jsem dodatečně zjistil, že v el.motoru je rozlámaný plastový větřák a je tam taky rozšmelcované nějaké kovové pouzdro. Proto asi ten podivný zvuk hned na začátku a navíc se motor neobvykle až extrémně hřál.
Nezbylo mi tedy nic jiného než el.motor vyměnit. Měl jsem nový MIG 500, tak jsem ho obětoval. Z plechu, který motor obepíná, jsem uřezal podélně proužek široký 2 cm a motor jím zespodu vypodložil. Tom mi říkal, že takto vypodložený motor v rotostartu jede i s tím jedním vylomeným zubem. Kolo jsem dal nové, ale staré vylomené jsem si schoval pro „strýca příhodu“. Novou volnoběžku jsem namontoval do motoru. „Savík“ opět jezdil a proto jsem se vydal na první závody do Skřípova u Opavy. Věděl jsem do čeho jdu, protože jsem se tam byl letos již třikrát podívat.

2.7. 2006

Ráno jsme vyrazili s celou rodinou na můj první závod se „Savíkem“ (můj syn jako mechanik, manželka jako řidič, provianťák a zavlažovací referentka v jednom). S odhodláním osahat si skřípovskou trať a hlavně urvat nějaké bodíky. V konkurenci 28 monster trucků jsem skončil asi 25 a uloupnul si celkem 18 bodů. Co se týká mého předsevzetí, tak spokojenost, a s počasím jakž takž. Ono totiž v druhé rozjížďce sprchlo. Odjela se třetí rozjížďka – jak po ní vypadal „savík“ mám ve fotogalerii. Kastli jsem umyl v malém potůčku, který tam je u trati. Ten do konce protéká areálem a je součástí tratě. Horší to bylo s autem, jak ho očistit. Vzal jsem ho pod sprchu – ano čtete dobře – pod sprchu a celé jsem ho osprchoval. Přitom jsem si říkal, děj se „vůle Aláhova“ – nedělo se nic. (To je taky jeden z důvodů, proč jsem po návratu domů zkoušel jezdit na zahradě –naštěstí voda nikde nenatekla.) Začaly se jezdit semifinálové jízdy, začalo silně pršet. Trať byla rozbahněná a pořadatel závod ukončil. Do pořadí se započítávala nejlepší rozjížďka.

Horší už to bylo s autem. Auto mi netáhlo. Na začátku rozjížďky jakž takž, ale po dvou minutách začalo jet jako po… Vydedukoval jsem si, že by servo plynu mohla omezovat zvýšená teplota motoru, či-li „vénom“ mi omezí funkci serva na stanovených 60%. (Vénom je malá chytrá krabička, která mi v autě mimo jiné hlídá jak nastavenou teplotu na motoru i při překročení omezí plyn, až motor zchládne, servo vrátí výchylku páky na 100%. ; dále hlídá Rx baterie a má též funkci fail safe). Po konzultaci s Tomem Rajdusem, jsem teplotu navýšil ze 130 na 160°. S takto nastaveným „vénou“ jsem jel finále útěchy na 10 minut. Ale auto nejelo. Po chvilce se začalo opět plazit. Celou cestu domů jsem přemýšlel, čím to může být. Jakmile jsme přijeli domů, okamžitě na zahradu a zjišťovat, co tomu autu je! Když jsme začali se synem jezdit, začalo mírně pršet. Teplota byla maximálně 153°C či-li vénom nic neomezoval a kupodivu auto jelo jako „z praku“, vyjezdili jsme v kuse celkem 3,5 nádrže. Spokojeni jsme šli domů.

Za týden o víkendu jsem auto očistil a připravil na další – druhý závod, ten se jel 19.8.06.

Přijeli jsme do Skřípova trochu pozdě, takže na trénink nezbylo času. První rozjížďka – po startu objedu kolo a „ta potvora“ se začala opět „plazit“. Nezbylo, než se podívat do převodovky s dvoukvaltem. Nic jsem nezjistil, ale pro jistotu jsem vystříkal a odmastil volnoběžku převodovky. Tato demontáž nebyla nijak složitá (vyšroubovat čtyři šroubky, sejmout víko a vyjmout celou hřídel i s dvoukvaltem na hřídeli. Vycvaknout segrovku a převodové kola jsou venku – opačným způsobem se to zase smontuje) – paráda!

Před druhou rozjížďkou pro jistotu nastartuji motor, zacukám s plynem, kola rvou hlínu, takže pohoda. Jsem připravený bojovat! 2. rozjížďka – je odstartováno, vyrážím na trať, ujedu cca 50 metrů a „ta bestie džíp“ se začala opět plazit. Ujedu ještě půl kola a stojím. Odnáším auto do depa a je mi z toho všeho na nic. Opět kontroluji převodovku a nic. Rozdělám ji, kontroluji volnoběžku a ejhle, kolo s volnoběžkou se na hřídeli volně protáčí. Kupuji tedy celou volnoběžku i s unášečem, auto dávám dohromady a čekám na třetí rozjížďku .
Konečně start třetí rozjížďky, nechám všechny poodjet a opatrně se vydávám na trať. Dnes už toho mám dost, ale chci alespoň dojet jednu celou rozjížďku a to se mi podařilo. Sice jenom 6 kol,ale rozjížďka je celá odjetá, jako dvacátý z 23 závodníků postupuji do semifinále na 15 minut. Moc nadějí si nedávám, ale stavím se na start. Motor i auto šlape, tankování též proběhlo v pořádku. Patnáctá – poslední minuta a já projíždím cílem – osmnáctý! Ale cítím se jako bych zvítězil, auto vydrželo.

Po vyhlášení výsledků proběhla „tombola“ pro závodníky a já vyhrávám 1 litr 16% paliva, takže z mé strany spokojenost a to nadevše. Co se týká veškerých poruch, které tady popisuji, si myslím, že je to daň pro začátek nadšeného amatéra, který v dobré víře i něco zničí. Navíc jsem zapomněl zmínit očesané zuby na hlavním kole (49z.), to když jsem jezdil doma. To bylo způsobeno velkou vůlí mezi zuby. Kolo je vyměněné, je bez vůlí mezi zuby a slouží dodnes, i když mám již připravené celé kovové.

Rotostart – ten se má vyrábět zcela nový, dokonce i se žhavením a funkčním nabíjecím konektorem.

Žhavítko – jakmile zformujete baterii uvnitř, tak žhaví velmi dobře, drtivá většina závodníků taková žhavítka používá.

Dodávaná RC souprava je „pouze“ dvoukanálová, i když pracuje v 27 Mhz, tak je velmi spolehlivá.

Obě serva jsou docela kvalitní, nemám s nimi žádné problémy. Při napájení pětipakem 1200mAh „stíhají“.

Satelitové diferenciály byly namazány pouze vazelínou. Stačí vyšroubovat šest šroubků, sejmout víko skříně a diferenciál je Váš. Jak jednoduché! Do diferenciálů jsem doplnil silikonový olej hustoty 5000, než olej doplníte, tak dovnitř by měla přijít jedna tenká podložka kvůli vymačkávání plastové skříně direfáku.¨

Osm tlumičů s vysokým zdvihem je naplněno „nějakým žlutým olejem“, ten sice pro začátek určitě postačí, ale já jsem jej nahradil silikonovým olejem hustoty 200 vzadu a předky jsem opatřil olejem číslo 400. Diferenciály a tlumiče jsem „udělal“ ještě dříve. Než jsem poprvé startoval motor.

Navíc jsem na Skřípov musel dokoupit jiné gumy. Tyto nové gumy drží velice dobře i na trávě a mám informace, že i na asfaltu!

Cena se Savage X je cca 17000 Kč a zdá se mi přiměřená, jak kvalitou materiálu, tak i to, že se celkem lehce rozdělává při poruše!

Zatím co tady vzpomínám na začátky, tak se přiblížil další den „D“ a to třetí závod ve Skřípově. Takže hurá na něj!

I když se mi začal přehřívat motor, toho jsem si všimnul už posledně ve Skřípově

Skřipov 23.9.06

- rozjížďka a hned 8 kol, motor horký až běda
- rozjížďka – nemohu nastartovat motor, začínám jezdit až ve druhé minutě, dávám pouhých 6 kol. Tomáš Rajdus má chvilku čas (jede totiž obě kategorie), tak mu dávám auto, aby mi motor zkusil seřídit. A seřídil.
- rozjížďka za 5 minut dávám 9 kol a 21 dojezdových vteřin. Jsem spokojený a jako osmý postupuji do semifinále. Postupuji jako čtvrtý ze skupiny, ale první finále mám z desátého místa.

Finále : 3, 2, 1 – start! A já vyrážím. Na trati vidím, že v první zatáčce je karambol. Tomu jsem se vyhnul širokým obloukem a za mnou zůstávají tři auta. Ve třetí minutě mne hlásí na 9. místě. Dobré. Alespoň nejsem poslední, říkám si. Pátá minuta postupuji na osmý plac. Ten bych chtěl udržet, říkám si.
Kolem desáté minuty tankuji, auto v pořádku, vyrážím na trať a nechávám se strhnout atmosférou závodu. Trošku se snažím krotit své emoce. 14.minuta – a mne hlásí na 6. místě. Aniž bych se toho zalekl, začínám bourat a končím celkově sedmý.
Uloupl jsem si dobrých 36 bodů, z 32. místa se sunu v celkové tabulce na 23. místo. Celkový počet bodů mám teď 82. A to mi manželka říkala, že mne dokonce hlásili na místě pátém! Po dojezdu ihned mechanik (můj syn) měří teplotu a slušných 125°C.

Druhý den po závodech byla neděle, po takovém závodě si auto zasloužilo očistu a kontrolu. Navíc do předních tlumičů dávám měkčí olej, tak jako pozadních či-li hodnotu 200. Savík je jako nový, zkouším ho nastartovat a motor ani neškytl. Vymontuji ho a jdu po závadě. A protože vím z předešlého opravování motoru, kde závadu hledat, za chvíli ji objevuji. Je to malá pružina v ojničním čepu na klikovce. Natáhnu ji o kousek, vložím nazpět, na ní vsunu unášecí kolíček, vše smontuji a šrouby dotáhnu, startuji a nic. Znovu rozebírám motor až po pružinu, tu vyjímám a zjišťuji, že je opět krátká.Takže je vyžíhaná teplem, což se mi nezdá nebo je z nekvalitního materiálu, k čemuž bych se přiklonil spíš, ale nejspíš jedno s druhým.

Než budu mít pružinu, tak zhodnotím „skřipovský areál“ a pořádání závodů. Vybudovat takovýto areál stojí mnoho peněz a mnoho sil, zvláště několika málo jedinců. „Zázemí“, depo, bufet, WC, kompresor, již zmíněná sprcha, parkovací prostory, již zastřešená tribuna, dalo klukům pořádně zabrat. Pravidla (soutěžní) a závody se upravují „za pochodu“. Ale nic to nenabourává rozjetý seriál.

Zatím šest odjetých závodů ze sedmi naznačuje, že se tato kategorie vydala tím správným směrem. Účast je taktéž vysoká, byť s jedním odjetým závodem se prezentovalo 47 závodníků a to jenom v monstertracích. Současně s MT se jede seriál buggy 1:8. Tam je účast obdobná. Zatím jeden závod odjelo 14 závodníků, dva závody 6 závodníků, tři závody, do nichž spadám i já, nás zatím odjelo 14. Osm je jich přede mnou a pět za mnou! Čtyři závody má odjeto 6 závodníků a nakonec 5-6 závodů odjelo devět závodníků.
Převážná většina těchto závodníků je z blízkého okolí, ten zbytek maximálně do vzdálenosti do 100 km, tak jako já. Rozebírat bych toto zatím nechtěl. Zarazila mne velká účast diváků, byť skřípovský buggydrom je minimálně 1 km za obcí Skřipov. Ale jsem přesvědčený, že tato návštěva může být příjemnou procházkou a v místním bufíku je mnoho věcí k snědku i k vypití.

Pružinku o průměru 2,2 mm x 8 jsem koupil ve skladě bývalého Svitu za 30 haléřů jedna, nový kolíček jsem si udělal z ložiskové jehly, vše namontuji zpět, protočím motor a nic. Opět motor rozeberu. Všechno překontroluji a ejhle, šestihran na volnoběžce je prasklý – tak proto se motor neprotáčel. Opět jsem žhavil telefonní linku do Šenova k Tomáši Rajdusovi. Za dva dny mi přišla nová volnoběžka. Vložím ji správným směrem do motoru, ten opět sešroubuji, protočím a motor funguje. Konečně jsem nad motorem zvítězil. Trošku jsem si se Savíkem u chalupy pojezdil – vše se zdálo být v pořádku.

Za týden jsme opět celá rodina vyrazili na poslední závod letošní sezóny do Skřipova. Tam se sešlo 18 monstrů a přes 20 buggyn (viz fotogalerie). Při rozjížďkách bylo auto neklidné, ale dalo se celkem řídit, navíc jezdecké chyby mě připravily o lepší výsledek. „Synátor“ se mi snažil radit, tak jsem se rozhodl, že třetí rozjížďku pojede on, ať se ukáže se svým rozumem a jezdeckým uměním…. Najel akorát o 20 vteřin horší čas. Ve druhé půlce rozjížďky se nechal strhnout atmosférou a začal kupit chyby jednu na druhou. Určitě by zajel lepší výsledek.

Auto bylo neklidné, podvozek tvrdý. Jelo se semifinále, ale ať jsem jel sebelépe, pomalu a opatrně, tak navíc než finále útěchy to nedalo. Nakonec jsem skončil 15. Připsal jsem si dalších 28 bodů, celkově jsem jich získal 110, a tím pádem poskočil na celkové 18. místo. Celkem ve výsledkové listině figuruje 46 jezdců, byť pouze s jedním odjetým závodem. Potěšitelné na posledním závodě bylo, že jsem nemusel nic dokupovat, nic jsem neulomil, nic jsem nezničil. Ale nejásám. Musím koupit nové měkčí pružiny (zatím), snížit podvozek, a koupit si novou RC soupravu. Já jsem totiž zjistil, že nejlépe to auto jede na třitvrtiny plynu, ale dosavadní sedmadvacítková Futaba (dodávanou v RTR-ku) nemám jak na plynu omezit. Toto budu řešit, až se rozjede zimní sezóna v osmnáctinách, ale samozřejmě co nejdříve. Pokud mám vše v paměti a dá se ještě jakž takž venku jezdit. Ony se totiž buggyny a monstertrucky 1:18 mají jezdit i v zimě v halách, takže uvidíme...

Ale v podstatě jsem se Savíkem spokojený. Já jsem totiž na tom podvozku s ničím nehýbal, jezdím s továrním nastavením. Co se týká peněz, tak tahle „sranda“ mě stále opravdu hodně, ale věřím, že se mi to vyplatí. Pokud chcete dělat něco pořádně, musíte investovat, aby se vám to vrátilo v nějaké podobě, a to ukáže čas a další závody.

Tak toto by bylo vše, co jsem vám chtěl napsat. Věřím, že se vám toto moje psaní líbilo a příští rok se Savíkem nashledanou.

Fanán Stodola

P.S. Týden po odjetí Skřipova (22.10.) se rozjíždějí závody 1:18, či-li osmnáctiny. Snad když zbude trochu času, přiblížím vám i toto závodění na těchto stránkách.